Читать онлайн
Psohlavci
PSOHLAVCI
Za starodávna byly našemu Království českému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy, jež od hřebenů hraničních hor na mnoho mil do vnitra země se rozkládaly. Stráže zvláště k tomu určené střehly přechody vedoucí tím pomezným hvozdem, opatrujíce zároveň brány zemské, stálé to tvrze a hradby, zřízené na ochranu stezek při hranicích.
Ponenáhlu, zvláště za 13. století, kdy cizí osadníci valem k nám se hrnuli, sami králové naši přestali šetřiti lesů hraničných jako ohrady zemské a dávali cizincům mýtiti část po části. Nejdéle a nejlépe zachoval se pomezný hvozd na straně západní proti Bavorům, na svazích i na úpatí velikolepé Šumavy. Část její a nejdůležitější cesty, vedoucí tudy od Domažlic do Němec, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, postavy statečné, mysli udatné.
Vesnice jejich, někdy na samém pokraji královských lesů, rozkládají se v nížině i na výšinách, ale vždy tak, že mají před sebou v tu stranu ke hranicím chlumy nebo vrchy, za něž se tulí jako za přirozené bašty proti nepříteli. Roztroušeny jsou pásem asi šest mil dlouhým podél hranic při přechodech a důležitých stezkách.
Tak od Domažlic nejdále na jihovýchod poblíže průsmyku Všerubského vesnice Lhota a Pocínovice, od těchto pak k severozápadu mezi cestami všerubskou a brodskou: Kýčov, Mrákov, Tlumačov a Stráž, nejdále pak odtud severozápadně při cestě do Mnichova pod lesy vesnice Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Klenec.
Kdy Chodové, tito čeští hraničáři, sem byli zavedeni, na určito známo není. Než tolik jisto, že službu svou statečně vykonávali, že v čas nepřátelských vpádů stezek a cest hájili i bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a v okolí svedeny byly.
Jakož je jisto, že pomáhali Břetislavu knížeti Němce u Brůdku udatně porážeti, tak také je nepochybno, že nelenili v bojích ostatních, jmenovitě pak za časů husitských, slavné paměti.
Za dob pokojných chodili po pomezí a dbali, aby sousedé Němci hranic našich neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm
nelovili a vůbec pychu v něm se nedopouštěli. Přitom, jak staré paměti vypravují, bylo Chodům nejednou krvavou bitku podstoupit, a to s pytláky a škůdci bavorskými, zvláště brodskými. Spolehlivými společníky byli Chodům na těch pochůzkách a strážích velicí a silní psové, dobrou pak družkou čakana a za dob pozdějších ručnice, dlouhá i krátká. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy podle usnesení sněmovních ostatním obyvatelům našeho království to dovoleno nebylo.
Kdykoliv český král ubíral se jejich končinami, vítali jej Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým, na němž psí hlavu v erbu měli, a uctivše knížete svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli jej jako čestná stráž horami přes hranice.
Za těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv.
Odjakživa byli lidem svobodným, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, toliko samému králi. V území jejich nesměl se žádný šlechtic zakoupiti nebo usaditi. Robot a jiných služeb poddanských, jakéž všechen lid selský velice tížily, Chodové nekonali žádných. Lesů, jež chránili, volně směli užívati a za starodávna v nich i bez překážky honili, cvičíce sílu svou na medvědech a vlcích, kterých ještě v 17. století Šumavou hojně pobíhalo.
Cla a mýta po všem království neplatili, řemesla ve svém okresu volně provozovali. Bez překážky a po vůli směli se kamkoliv stěhovat a se přižeňovat, i ve hromady se scházet.
Vlastní jejich soud »práva chodovského« zasedal každé čtvrté neděle v zámku neb hradu jejich v Domažlicích, skládaje se z »rychtáře chodovského«, vládou královskou ustanoveného, a z konšelů či rychtářů z vesnic chodských.
Na hradě chodském přebývali domažlický purkrabí nebo hejtman, chodský rychtář a přísežný písař, nejvyšší jejich úředníci. V hradě tom chovali také prapor svůj, pečeť a privilegia, jež udělili jim králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří Poděbradský a jiní. Tam také v čas potřeby ve zbrani se shromažďovali a v čas války ženy své a děti i nejlepší majetek uchraňovali.
Naposled konali Chodové službu svou osudného roku 1620, zdělavše na pomezí bavorském záseky na příležitých místech. Tenkráte jim Fridrich, zimní král, přísně poručil, »aby dle povinnosti své a pořádku jedné každé vesnice stráž bedlivou netoliko ve dne, ale mnohem více v noci drželi a proti nenadálým vpádům nepřátelským těch míst hájili, v nich ustavičně do určitého času zůstávali, z nich dříve času vyměřeného ve dne, ovšem i v noci nikam neodcházeli, a zjednajíce sobě náležitý praporec vojenský, jímž by jedna osoba vládnouti mohla, k němu přísahu učinili. – Aby při těch vartách tím lepší řád držán byl, aby vždycky jeden den rychtář a druhý den písař při nich zůstával.«
Tenkráte naposled ozývalo se hlubokým hvozdem šumavským volání stráží chodských, tenkráte naposled vlál nad hlavami hraničářů českých bílý praporec s černou obrubou, zdobený psí hlavou.
Pak přišla bělohorská bitva.
Záplava obecné zhouby stihla hltnou vlnou také pohorské zákoutí volného Chodska. Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské postoupeni jsou svobodní Chodové zápisem.Karla z Lichtenštejna na místě císařském zástavou za 7500 zl. říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albenreuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů a ředitelů hrozné truchlohry dne 21. června roku 1621. O devět let později prodáni jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný dědičný majetek za 56 000 zl.
Nový pán ovšem nechtěl uznat a neuznal jejich svobody a privilegia a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným.
Tenkráte nastal poslední a největší chodský boj. Hájiliť svobodymilovní mužové práv svých proti násilí a bezpráví. Přes šedesáte let trval nerovný ten zápas. Časem svitla Chodům jiskra naděje u dvora vídeňského, kdež se svobody domáhali; než posléze nástupce Lammingerův, syn jeho Maxmilián, při vyhrál a Chodům dodán rozsudek, že jednou navždy žádost jejich se odmršťuje, privilegia jejich že jsou anulována a již neplatna, jim pak samým že se ukládá pod přísnými tresty perpetuum silentium.
To bylo r . 1668.
Skutečně pak na Chodsku panovalo silentium – ticho jako hrobové, a nepřerušeno ani pak, kdy roku 1680 téměř po všem Českém království strhlo se strašlivé povstání selské.
Ale perpetuum přece nebylo. Chodové je přerušili. A tu se počíná naše historie.
I
Jasná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních Českého lesa, jenž obrovským valem zvedal se nad ztichlou krajinou, zanikaje v oblacích a ve tmách. Nehostný nastal čas.
Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo: staletý ve stráních hvozd i strom v širém poli opuštěný. Břízy, staré i mladé, husto rostoucí na hoře Hrádku nad vesnicí Oujezdem, šuměly, lkaly a chvěly se v nahotě své, neboť vichr jim v chumáčích rval poslední zlaté listí a honil je černým vzduchem v divokém víru. Na sousední však Hůrce vzdorně hučel dubový háj a potřásal rozložitými korunami, bráně se vichru, jenž z něho divoko vyraziv, zalehl až dolů do ztichlé vsi, tulící se jako hnízdečko k homolovitému Hrádku.
Stromy u stavení i na sadech klátily se a prudko šuměly. Nejhlasněji však hučela věkovitá lípa, rostoucí na prostranném nádvoří u Kozinů. Váha a bidlo staré studně pod lipou vrzaly a rachotily; než zvuk ten nelibý přehlušován byl hukotem větru v rozložité koruně starého stromu.
Ve statku svítili. V mdlé záři, na dvůr nízkým oknem padající, kmitl se pod lipou náhle prudký vír žlutého listí, jejž vichr, divě se zatočiv, mžiknutím zvedl a zanesl do tmavé výše. A vtom, když takto jakoby rozzuřen nejdivěji hvízdal a hýkal, postavil se někdo ve světnici do okna. Jen na okamžik bylo viděti tu siluetu – teď okno se pootevřelo. Nahé ženské ruce vystrčily ven do tmy nevelkou mísu a v ten už okamžik se z ní bělostně zaprášilo. Mrak jako padlý sníh náhle z ní vystoupiv, náhle se rozplynul ve větru, jemuž byl obětován. Naříkavá Meluzína, pohltivši hladově naráz mouku z mísy, danou jí na utišení, zasténala ještě jednou a hnala se tmou dále.
Okno se zavřelo, stín v něm zmizel.
Nehostný panoval čas.
Ve statku však ve dřevěné světnici, dosti prostranné, bylo milo a útulno. V krbu hořel oheň a smolná polena praskala. Louč, v černém svícnu zastrčená, hořela plamenem a zář její jasně padla na obětovnici, jež přinesši Meluzíně oběť, od okna odstoupila a nesla prázdnou mísu na nenatřený sudeň.
Byla to sama selka, toho statku hospodyně, žena mladá, pěkné postavy, pěkného obličeje, z něhož nejhezčí byly jasné hnědé oči a nos táhlý a rovný. Vlasy měla pestrým šátkem zavinuty, na sobě pak sukni, obléčku a rukávce.
Postavivši misku na sudeň, usedla zase na židli opodál malované postele pod nebesy, a vzavši kucel do ruky, uváděla hejčedlo v houpavý, volný pohyb a jala se přitlumeným hlasem zpívati:
»Hajej dítě,
kolebu tě,
habys spalo, neplakalo,
svý mamince pokoj dalo.«
Zvenku se ozývala bouře. Šum stromů a hukot větru sléval se v jediný hlas, od něhož se okna otřásala. Mladá však matka zpívala ukolébavku dále. Ale ještě jiné zvuky nežli její písně bylo ve světnici slyšeti. Ve stinném koutě z postele pod nebesy; odtud se ozýval hlasitý šepot, šuškání a tajený smích, jenž dlouho dušen teď propukl, vesele, jasně, jako stříbrný zvonek. Ale hned ho druhý, hrubší hlas konejšil, tlumil, a vtom také hospodyně je od hejčedla okřikla – nikoliv však ostře a přísně, aby se upokojili, že Hanálka usíná. Pak zase, houpajíc, dala se do zpěvu:
»Nedáš-li ty pokojíčka,
hodíme tě do rymíčka,
a z rymíčka do Dunaje.
Chyjť si ho, ty hastrmane! «
Malá Hanálka v hejčedlu spokojeně si broukala a houkala, ale čím dál tím slaběji, až umlkla. Ještě několik kývů, pak pustila matka kucel a zamířila k posteli, když v ten okamžik zpod čistých nebes vztyčil se hospodář, její muž, jenž byl dosud se svým nejstarším děckem se povaloval a s ním se škádlil.
Sedlák, jemuž bylo málo přes třicet, muž slušně vysoký a urostlý, shrnuv si dlouhé, kaštanové své vlasy za uši, hleděl usmívavě vstříc své ženě. Klučina pak tříletý, košilatý, tváře kulaté, jiskrných očí jako trnky, opíraje se o tatíkova záda, volal na matku, aby k nim přisedla.
»I vy nehupřahaná čeládko!« zvolala s líčenou přísností selka. »Ticho! Pavle, huž bys míl spát. Chutě do pelíška! Hanálka teky huž spí!«
»Ha pěkně spí!« ozval se hospodář, a zasmáv se, ukázal na hejčedlo. Z něho přes okraj vyhlédla rozmilá hlavička malé, asi dvouleté holčičky, jejímiž plavými kučerami prorážela zardělá zář planoucí louče jako lesklé zlato.
Mladý Sladký, nebo Kozina, jak mu po jménu jeho statku říkali, vstal a šel k hejčedlu. Byl v kožených, světlých spodkách po kolena, v punčochách a těžkých střevících, bez vesty, bez kazajky, jen tak v košili širokých rukávů, zpředu porozhalené. Jak ruce po své dcerušce vztáhl, jak ji pak ve výši před sebou laškuje k posteli nesl, bylo nejlépe viděti jeho statnou štíhlou postavu. Na loži shlukla se všecka rodina; veselé děti po otci lezoucí a rodičové veselí z radosti svých dítek.
Zněl tu libý souzvuk rodinného štěstí. Hučení podzimní bouře ho nerušilo.
Však toho štěstí nedošli jenom tak, bez boje. Stará Kozinová dost bránila svému synu, tehdy již samostatnému hospodáři, když před čtyřmi lety jí oznámil, jakou že si vyvolil nevěstu. Nezdálať se jí podobná sic a hezká, ale chudobná dívčí do Kozinova statku, který, ačkoliv už na něm rychtářové neseděli jako za starších časů, byl jedním z nejpřednějších. Ta dávná čest mu zůstala, neboť každé
děcko vědělo, proč nová vrchnost dědu Kozinovu vzala rychtářství, že nechtěl dle její noty tancovat a být proti svým lidem.
Ale nakonec stará synovi přece povolila.