Читать онлайн
F. L. Věk (Díl třetí)
F. L. Věk (Díl třetí)
I. JAKO PROLOG V NĚM P. MATOUŠ VRBA VYSTOUPÍ
Každý rok zjara, někdy také až po žních, vzal P. Matouš Vrba svůj tmavomodrý plášť ze staré dubové skříně i červený velký deštník s plechovou, žlutě lesklou rukojetí, přichystal ten plášť a někdy také ten deštník v České expedici a vypravil se do kraje. Pokaždé jinam.
Ten plášť jeho byl velký, měl dlouhý límec, vespod samé kapsy, celý labyrint kapes, a byl jako malou filiálkou České expedice.
Z plátěných jeho skrýší vytahoval na svých potulkách knížku za knížkou, starší i novinky, ty tenké knížky na hrubém papíře švabachem tištěné „písmem hrabovských dědiců“ nebo u Jana Beránka impresora, spisy Krameriovy, Rulíkový a jiných, a prodával je i rozdával dle potřeby a místa.
Ale pokaždé bral na své výpravy několik výtisků Thámovy Obrany a Rulíkovu Slávu a výbornost jazyka českého. Ty udával nejvíc po městech. Pro vesnice a městečka tajily hlubiny jeho kapes dost Českých Amazonek, Mnislavů a Světivin, dost Historií o slovutném národě českém, také slušný počet Historií o Magoleně a Zazděné slečně a jiných kratochvilných historií.
Dařilo se mu různě. V panských kancelářích mu ukazovali dvéře, ve městech se mu leckdes vysmáli nebo si ukazovali, že se mu mate v hlavě. Zato páni bratři na farách vítali ho jako milého hosta a písmáci a čtenáři v městečkách i po vsích nemohli se ho dočkat a těšili se na něj, co jim přinese nového.
U těch rád zasedl v jejich nízkých začoudlých sednicích povalového stropu. Sám prožil v takové jizbě své mládí a v takové také pracoval kdysi za stavem, nežli se dal na studie. Kořeny jeho bytosti tkvěly v lidu, z něhož pošel, jemuž jako kaplan léta sloužil. Rozuměl mu a měl srdce pro všecku jeho tíseň.
S těmi strejci si chutě porozprávěl nebo se i zasmál jejich nápadům, vyposlechl jejich rozumy, jejich jadrnou řeč, a odpovídal na jejich dotazy. Mnohému z těch písmáků v očích zahrálo, když šedý kaplan vykládal, jak v Čechách bývalo, když vypjal obočí, a třepetaje vztyčeným ukazováčkem, opakoval: „Neumřela, neumřela, ale spí!“
Zato na zámeckých dvorech, na schodech kancelářských dost často v duchu i nahlas zahuboval na ty zpanštilé pisáky, na ty hloupé mudráčky, že jako slepí se klaní německé módě a na svůj jazyk zuby šklebí a posmíšky si z něho dělají.
Kromě německé módy rozpalovali mu také často krev ti „jakubínští svobodníci“, jak říkal, kvůli kterým se strhla ta válečná vichřice, a to že je ovoce toho stromu francouzské svobody, samá krev, samé popravy i ta nekonečná vojna.
Ze skrýše jeho kapes vycházely proto kromě Ribrcola na krkonošských horách, kromě Marana a Onyry také: Ludvíka XVI. toho jména krále francouzského ortel, smrt a kšaft i Náležité vypsání ukrutné smrti, kterou Marie Antonia, královna francouzská, podstoupiti musila —. Spis svého přítele, milčického rychtáře Fraňka Vaváka, nadepsaný Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském v národu francouzském učiněná, vychvaloval zvláště horlivě a šířil.