Читать онлайн
Zápisky z mrtvého domu

Fyodor Dostoyevsky
Zápisky z mrtvého domu

ČÁST PRVÁ

ÚVOD

V dalekých krajích Sibiře, uprostřed stepí, hor a neproniknutelných lesů vyskytují se zřídka malinká města s jedním nebo nanejvýš se dvěma tisíci obyvatelů, dřevěná to, neúhledná města se dvěma chrámy, jedním ve městě, druhým na hřbitově, a podobná více k slušné vesnici pod Moskvou než k městu. Bývají obyčejně hojně opatřena policejními hejtmany, komisary a ostatními podřízenými policejními dozorci. V Sibiři vůbec přes to, že je tam zima. jsou úřady neobyčejně teploučké. Lid tamní je prostý, nenačichlý liberálností; pořádky staré, pevné, staletími posvěcené. Úředníky, kteří právem hrají úlohu sibiřské šlechty, jsou buď tuzemci, zakořenělí Sibiřáci, anebo rodáci z evropského Ruska, zejména hlavních měst, kteří se dali přivábiti přídavkem k služnému, dvojnásobnou náhradou cestovného a svůdnými nadějemi do budoucna. Ti z nich, kteří umějí řešiti hádanku života, zůstávají skoro všichni v Sibiři, rádi se v ní usazují a zapouštějí pevně kořeny. Za to později nesou bohaté a sladké ovoce. Jiné však, lidi to lehkomyslné, kteří neumějí řešiti hádanku života, Sibiř brzy omrzí a před nimi vzniká tesklivá otázka: Proč jen sem přijeli? Nemohou se dočkati, kdy vyprší zákonitá lhůta úředního pobytu v Sibiři, totiž tři léta, a jakmile uplynula, ihned se namáhají, aby byli převedeni na jiné místo, vracejí se do své otčiny, spílají Sibiři a tropí si z ní žerty. Avšak neprávem: v Sibiři může býti člověk blaženě živ nejen jako úředník, nýbrž i vzhledem k mnohým jiným okolnostem. Podnebí jest výtečné; je tam mnoho neobyčejně bohatých a pohostinných obchodníků; mnoho nevšedně zámožných jinorodců. Dívky kvetou růžemi a jsou svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje k lovci. Šampaňského vypije se tak mnoho, že neuvěříte. Kaviár je ku podivu. Úroda v některých místnostech přináší patnáct zrn z jednoho… Vůbec země požehnaná. Jest pouze zapotřebí, aby jí člověk uměl užiti. A v Sibiři jí užívati umějí.

V jednom z takových veselých, sebou spokojených městeček s roztomilým obyvatelstvem, jehož památka nevymizí z mého srdce, setkal jsem se s Alexandrem Petrovičem Gorjančikovem, tamním osadníkem, rodilým šlechticem a statkářem z evropského Ruska, odkudž pro vraždu své ženy byl odeslán na Sibiř, kde konal nucené práce jako trestanec druhé třídy, a když uplynula zákonem mu vyměřená desetiletá lhůta trestu, stal se osadníkem ve městečku K., kdež pokorně a tiše trávil ostatek svého života. Domovské právo měl vlastně v jedné volosti¹, sousedící s městem, ale bydlel ve městě, kde se mu naskytovala možnost, opatřiti si třebas jen skrovnou výživu vyučováním dětí. V sibiřských městech často se setkáte s učiteli, bývalými trestanci; jimi nepovrhují. Vyučují hlavně francouzskému jazyku, bez něhož se člověk neobejde v běhu života, o němž by však bez nich ve vzdálených krajích Sibiře neměli ani ponětí.

Poprvé jsem se setkal s Alexandrem Petrovičem v domě jistého starého, zasloužilého a pohostinného úředníka Ivana Ivanoviče Gvozdikova, jenž měl pět velice nadějných dcer různého stáří. Alexandr Petrovič jim dával hodiny čtyřikrát za týden, po třiceti kopejkách stříbra za hodinu. Jeho zevnějšek obrátil k sobě mou pozornost. Byl to neobyčejně bledý, hubený člověk, ještě ne starý, asi třicetipětiletý, malinký a slaboučký. Oblečen býval vždycky velmi čistě po evropsku. Dali-li jste se s ním do řeči, hleděl na vás neobyčejně upřeně a pozorně, s přísnou zdvořilostí vyslechl každé vaše slovo, jako by se snažil, vmysliti se v jeho smysl, jako byste mu svou otázkou byli dali hádanku, anebo se chcete dopátrati některého jeho tajemství; pak teprv odpovídal jasně a krátce, ale s takovým důrazem na každém slově své odpovědi, že se vás najednou – bůh ví proč – zmocnil nepříjemný pocit a konečně jste byli sami rádi, že je rozhovor skončen. Vyptal jsem se na něho hned tehdy Ivana Ivanoviče a dověděl jsem se, že Gorjančikov vede bezúhonný, mravný život, sice by ho Ivan Ivanovič nevzal za učitele ke svým dcerám; ale že se hrozně straní společnosti, před každým se schovává, je neobyčejně učený, mnoho čte, ale mluví velice málo a vůbec že je dosti obtížno dáti se s ním do řeči. Někteří tvrdili, že je jistě blázen, ačkoli připouštěli zároveň, že to ve skutečnosti není hrubě důležitá vada, že mnozí z poctivých sousedů městečka jsou hotovi prokazovati všemožnou laskavost Alexandru Petroviči, že by dokonce mohl být i užitečným, že by na příklad mohl spisovati prosebné listy. Domýšleli se, že musí míti v Rusku slušné příbuzenstvo, snad dokonce i lidi, mající značný vliv, ale věděli, že od té chvíle, co byl odsouzen k deportaci, přetrhl rozhodně všeliké s nimi spojení – slovem, že si sám škodí. Kromě toho všichni u nás znali jeho historii, věděli, že zabil svou ženu hned v prvním roce svého manželství, že ji zabil ze žárlivosti a sám se udal, což bylo značně polehčující okolností při vyměření trestu. Na podobné přestupky pohlíží se vždycky jako na neštěstí, hodné politování. Ale přes to přese všechno podivín se důsledně stranil všech a přicházel mezi lidi výhradně jen dávat hodiny.

Z prva jsem si ho hrubě nevšímal, ale pomálu – nevím ani, proč – počal mne zajímati. Vězelo v něm cosi záhadného. Abychom se spolu rozhovořili, na to nebylo ani pomyšlení. Ovšem na mé otázky odpovídal vždycky, ba zdálo se při tom, jako by to pokládal za svou nejpřednější povinnost. Ale když jsem vyslechl jeho odpovědi, zdávalo se mi nevhodným dále ho vyslýchati. Kromě toho po každé takové rozprávce bylo viděti na jeho tváři jakési strádání a únavu. Vzpomínám si, jak jsem šel s ním kdysi v překrásný letní večer od Ivana Ivanovice. Náhle mne napadlo, abych ho pozval na chvilenku k sobě, že si vykouříme po papirosce. Nemohu vám vylíčiti, jaký úžas se vyjádřil na jeho tváři; jako by hlavu ztratil, počal mumlati jakási nesouvislá slova, pojednou vzhlédl na mne pln hněvu a dal se na útek v opačnou stranu. Já byl celý udiven.

Od té doby, kdykoli se setkal se mnou, pohlížel na mne pokaždé jako by ulekán. Ale nedal jsem si pokoje; mne vábilo cosi k němu a za měsíc pro nic za nic zašel jsem sám ke Gorjančikovu. Můj krok byl ovšem hloupý a bezohledný. Měl byt na samém kraji města u staré měšťanky, která měla souchotinami nemocnou dceru, a ta zas nemanželskou dcerku, asi desetiletou, hezounkou a veselou holčičku. Alexandr Petrovič seděl podle ní a učil ji čisti v tu chvíli, když jsem k němu vešel. Když mne spatřil, upadl do takových rozpaků, jako bych ho byl přistihl při nějakém přestupku. Pozbyl úplně rozvahy, vyskočil se sedadla a pohlížel na mne vytřeštěnýma očima. Ale konečně jsme usedli; sledoval upřeně každý můj pohled, jako by v každém z nich podezříval jakýsi zvláštní tajemný smysl. Dovtípil jsem se, že je podezřívavý až do šílenosti. Hleděl na mne s nenávistí, div že se neptal: „Nu, brzy-li potáhneš odtud?" Dal jsem se s ním do řeči o našem městečku, o tehdejších novinkách. On se zamlčoval a dopáleně se ušklíbal. Vyšlo na jevo, že nejen neznal zcela obyčejných, celému městu známých novinek, ale ani si nepřál jich zvěděti. Promluvil jsem tedy o našem kraji, o jeho potřebách; ale on mne poslouchal mlčky a tak mně podivně hleděl do očí, že jsem se konečně zastyděl, co to s ním mluvím. Při tom div jsem ho nerozdráždil novými knihami a žurnály; měl jsem je v rukou, jda právě s pošty, a nabízel jsem mu je ještě nerozřezané. Vrhl na ně lačný pohled, ale okamžitě změnil úmysl a zamítl nabídku, vymlouvaje se, že nemá času. Konečně jsem se mu poroučel a vycházeje ze dveří pocítil jsem, že mně spadlo se srdce jakési nesnesitelné břímě. Pocítil jsem stud a zdálo se mi nad míru hloupým, vnucovati se člověku, jenž si učinil právě nejhlavnějším úkolem životním uschovati se co možná nejdále ode všeho světa. Ale již se stalo. Vzpomínám si, že jsem knih v jeho bytě ani nespozoroval, a že tedy nebyla pravdivou pověst, že mnoho čte. Ale asi dvakrát, když jsem jel náhodou velmi pozdě v noci okolo jeho oken, spozoroval jsem v nich světlo. Co tedy dělal, sedě v noci do svitání? Nepsal něco? A psal-li, tedy co asi?

Okolnosti zavinily, že jsem odejel na tři měsíce z našeho městečka. Když jsem se vrátil – bylo to v zimě – dověděl jsem se, že Alexandr Petrovič zemřel zcela osamělý, že ani lékaře k sobě ani jednou nepovolal. Ve městě na něho skoro už zapomněli. Byt jeho byl prázdný. Bez meškání jsem se seznámil s domácí nebožtíkovou, maje v úmyslu vyzvěděti od ní, čím se to zabýval její nájemník, a nepsal-li čeho? Za dvacetník mně přinesla plnou škatuli papírů, jež zbyly po nebožtíkovi. Stařena se při tom přiznala, že dva sešitky už zničila. Byla to zasmušilá, zamlklá stařena, od níž těžko bylo se dověděti čeho kloudného. O svém nájemníku nemohla mně pověděti ničeho zvláště nového. Dle její výpovědí nedělal skoro nikdy nic, po celé měsíce neotevřel knihy a nevzal péra do ruky. Za to celé noci chodil po světnici a stále o něčem přemýšlel, ba časem i rozmlouval sám s sebou. Měl velice rád její vnučku Káťu, byl k ní pln laskavosti zejména od té doby, co se dověděl, že jí říkají Káťa; na den sv. Kateřiny každý rok chodil sloužit za kohosi panichidu. Hostí nemohl vystát; z domu vycházel pouze na hodiny; mračíval se i na ni, na stařenu, když přicházela jednou týdně aspoň trochu poklidit v jeho světnici, a nepromluvil s ní za celá tři léta skoro ani slova.

Optal jsem se Kátě, pamatuje-li se na svého učitele? Pohlédla na mne mlčky, odvrátila se ke stěně a dala se do pláče. Mohl tedy podivný ten člověk vnuknouti aspoň někomu lásku k sobě.

Vzal jsem s sebou jeho papíry a po celý den jsem je rozebíral. Tři čtvrtiny oněch papírů byly bezvýznamné, holé útržky, anebo žákovská cvičení v pravopise dle předložek. Ale byl mezi nimi jeden sešit dosti obsáhlý, drobně popsaný a nedokončený, snad samým pisatelem pohozený a potom zapomenutý. Bylo to líčení – ač nesouvislé – desetiletého života, stráveného Alexandrem Petrovičem ve trestnici. Líčení to bylo místy promícháno jakýmisi podivnými, hroznými vzpomínkami, vrženými na papír nerovně, křečovitě, jako by z přinucení.

Několikrát jsem znova přečítal ony úryvky, a nabyl jsem skoro přesvědčení, že byly psány v šílenosti. Ale zápisky trestancovy – „Scény z mrtvého domu", jak sám je pokřtil na jednom místě svého rukopisu, zdály se mi ne zcela nezajímavými. Zcela nový, až dotud mne nepovědomý svět, nápadnost některých událostí, některé zvláštní poznámky o ztracených lidech upoutaly mne, tak že jsem ledaco přečetl s dychtivostí. Rozumí se, že se mohu mýliti. Ale podávám zde všechny hlavy; ať soudí obecenstvo…

I.
MRTVÝ DŮM

Trestnice naše stála na kraji pevnosti u samého pevnostního náspu. Pohlédne-li časem člověk skrze štěrbinu ve plotě na boží svět, nespatři-li tam něco nového, uvidí všeho všudy proužek oblohy, pak vysoký, ze země nasypaný val, porostlý buřením, a po valu sem tam ve dne v noci se procházejí stráže. A tu napadne člověku, že minou celá léta a opět se přijde podívat štěrbinou ve plotě a opět uvidí tentýž val, tytéž stráže a tentýž uzounký proužek nebe – ne toho nebe, jež se klene nad trestnicí, nýbrž jiného, dalekého, volného nebe. Představte si veliký dvůr, v podobě nepravidelného šestiúhelníku, dvě stě kroků dlouhý, půl druhého sta kroků široký, celý kolkolem ohrazený vysokým týnem, to jest plotem z vysokých břeven, stojmo zakopaných hluboko do země, těsně k sobě přiléhajících svými boky, upevněných příčními plaňkami a nahoře přiostřených: toť vnější ohrada trestnice. V jedné stěně ohrady jsou upravena pevná vrata vždy uzavřená, vždycky – ve dne i v noci – hlídaná strážemi. Otvírala se jen na daný rozkaz, aby propustila trestance, jdoucí na práci. Za těmi vraty byl světlý, svobodný svět; tam žili lidé jako všude. Ale zde, uvnitř ohrady měli o onom světě představy takové, jako o nějaké nesplnitelné pohádce. Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného; zde byly své zvláštní zákony, své obleky, své mravy a obyčeje, a za živa mrtvý dům; život, jako nikde jinde, a též lidé zvláštní. A právě tento zvláštní kout hodlám popsati.

Vstoupíte-li do ohrady, spatříte v ní několik budov. Po obou stranách širokého vnitřního dvora táhnou se dvě dlouhá, přízemní stavení, sroubená ze dřeva. To jsou kasárny. V nich bydlí trestanci, rozdělení dle trestů. Dále v pozadí ohrady ještě jedno takové stavení: je to kuchyně, rozdělená pro dvě skupiny. Dále ještě jedno stavení, kde jsou pod společnou střechou umístěny sklepy, sýpky a kůlny. Prostředek dvora je prázdný a tvoří rovné, dosti rozsáhlé prostranství. Zde se trestanci staví do řad, provádí se kontrola a vyvolávají se jména ráno, v poledne a večer, někdy však ještě mimo to několikrát za den, podle toho, jak jsou stráže podezřívavé a jak umějí rychle počítati. Kolkolem mezi budovami a plotem zůstává ještě dosti veliké prostranství. Zde v zadu za budovami procházívají se rádi za doby odpočinku někteří z vězňů, kteří nemilují společnosti a jsou povahy zasmušilejší; chráněni před cizími zraky obírají se svými myšlénkami. Setkal-li jsem se s některými z nich za takové procházky, pozoroval jsem se zálibou jich zasmušilé, znamenané tváře, a hleděl jsem uhodnouti, o čem asi přemýšlejí. Byl mezi nimi jeden deportovaný, jehož zamilovaným zaměstnáním za svobodné chvíle bylo počítati břevna. Bylo jich na půl druhého tisíce, a všechna je měl spočítána i poznamenána. Každé břevno mu znamenalo jeden den; každodenně vynechával jedno břevno a takovým způsobem dle množství zbývajících břeven mohl názorně poznati, kolik dní mu ještě zbývá zůstávati v trestnici, než vyprší lhůta jeho nucené práce. Míval vždy nelíčenou radost, když se přiblížil ke konci některé strany šestiúhelníka. Zbývalo mu čekati ještě mnoho let; ale v trestnici měl dosti.času, aby se naučil trpělivosti.

Viděl jsem kdysi, jak se loučil se soudruhy jeden trestanec, jenž strávil v káznici dvacet let a konečně odcházel na svobodu. Byli lidé, kteří se pamatovali, jak poprvé vstoupil do trestnice mladý, bezstarostný, nedbající ani svého zločinu, ani svého trestu. A odcházel šedým starcem, s tváří zasmušilou a truchlivou. Mlčky obešel všech šest našich kasáren. Když vstoupil do kasárny, poznamenal se křížem směrem k svatým obrazům, a pak se hluboko, až po pás poklonil soudruhům, žádaje na nich, aby zapomněli, učinil-li jim co zlého.

Také si vzpomínám, jak kdysi jednoho vězně, někdy zámožného sibiřského sedláka, zavolali jednou pod večer ke vratům. Před půl rokem obdržel zprávu, že bývalá jeho žena se vdala a těžce se proto zarmoutil. A nyní sama ona zajela ke trestnici, dala ho zavolati a podala mu almužnu. Pohovořili spolu dvě minuty, oba si poplakali a rozloučili se na věky. Viděl jsem jeho tvář, když se vracel do kasárny… Ano, v tom místě bylo možná naučiti se trpělivosti.

Když se smrákalo, všechny nás odváděli do kasáren, kde nás zavírali na celou noc. Bylo mně vždy těžko vraceti se ze dvora do naší kasárny. Byla to dlouhá, nízká, dusná síň, mdle osvětlená lojovými svícemi, s obtížným, dusivým zápachem. Nechápu nyní, jak jsem v ní strávil deset let. Na narách² měl jsem svá tři prkna: to bylo celé moje místo. Na těchto narách bylo jen v naší světnici umístěno třicet lidí. V zimě zavíralo se záhy. Trvávalo čtyry hodiny, než všichni usnuli. Před tím hluk, křik, chechtot, nadávky, řinkot řetězů, dým, smrad, oholené hlavy, cejchované tváře, hadrovité šaty, všechno osypané nadávkami, zdarebačené… ano, tuhý má člověk život! Člověk jest bytost ke všemu přivykající a myslím, to právě že jest nejlepší jeho definice.

Bylo nás v trestnici celkem dvě stě padesát osob – počet ten se skoro neměnil. Jedni přicházeli, druhým vyšla lhůta i odcházeli, třetí umírali. A co tu bylo za lidi! Myslím, že tu měla své zástupce každá gubernie, každá oblasť celého Ruska. Byli mezi trestanci jinorodci, bylo i několik horalů z Kavkazu, Vše to se dělilo podle velikosti zločinů a následovně i podle počtu let, přisouzených za zločin. Možno se domýšleti, že není na světě zločinu, aby zde nebyl mel svého zástupce. Hlavní element všeho obyvatelstva káznice tvořili deportovaní trestanci stavu občanského, po rusky ssylno kátoržnyje³, jež vězňové nazývali naivně „silně kátoržnými". Byli to zločinci úplně zbavení všech občanských práv, úlomky odříznuté od lidské společnosti, s vypáleným znamením na čele pro věčnou památku na jejich zavržení. Posýlali je do trestnice na lhůtu od osmi do dvanácti let, a pak je rozesýlali po sibiřských okresích, kde jim bylo na vždy se usaditi.

Byli tu i zločinci stavu vojenského, nezbavení na vždy práv občanských, jako vůbec ve vojenských trestnicích na pevnostech. Přicházeli k nám na krátkou dobu, a když jim vypršela lhůta, vraceli se tam, odkud přišli, totiž do vojska k sibiřským řadovým praporům. Mnozí z nich skoro v zápětí přicházeli nazpět do trestnice za nová těžká provinění, ale ne již na krátko, nýbrž na dvacet let. Tento oddíl se jmenoval „stálým". Ale ani „stálí" nebyli ještě zbaveni dokonce všech občanských práv.

Byl však na konci ještě jeden zvláštní oddíl nejstraš-nějsích zločinců, zejmena stavu vojenského, a sice dosti četný. Jmenoval se „zvláštním oddělením". Z celého Ruska odesýlali sem zločince. Sami se domýšleli, že jsou odsouzeni do smrti; nevěděli na jakou lhůtu jsou odsouzeni k nuceným pracím. Dle zákona měly se jim dávati dvojnásobné a trojnásobné úkoly při práci. V trestnici byli jen dočasně, dokud se nezřídí v Sibiři nové, mnohem tužší káznice. „Vy jste na lhůtu a my z káznice do káznice," říkávali druhým vězňům. Dověděl jsem se později, že tento druh trestanců byl zrušen. Mimo to v naší trestnici odstraněna i civilní správa a všichni trestanci vřaděni do jedné společné vojenské vězeňské roty. Rozumí se, že zároveň ustanovena i jiná správa, totiž vojenská. Budu tedy líčiti staré doby, události dávno minulé a zaniklé …

Dávno to bylo všechno; připadá mně to všechno nyní jako ve snu. Pamatuji se, jak jsem vstoupil do trestnice. Bylo to podvečer v prosinci. Smrákalo se již; lid se vracel z práce. Chystali se ke kontrole. Poddůstojník s dlouhými kníry otevřel mne konečně dvéře toho podivného domu, v němž jsem měl stráviti tolik let, z něhož jsem si mel odnésti množství takových dojmů, o nichž, kdybych jich nebyl zakusil ve skutečnosti, nebyl bych si mohl učiniti ani přibližného ponětí. Na příklad, nemohl bych si nikterak představiti, co je v tom strašného a trapného, že po celých deset let svého vězeni nebudu ani jednou ani na okamžik sám? Na práci vždycky pod dozorem vojenského průvodu, doma se dvěma sty soudruhů a ani jednou – ani jednou sám! Ostatně, kdyby bylo jenom toto, k čemu mně bylo přivykati!

Byli zde vrahové z nešťastné náhody a vrahové ze řemesla, lupiči a vůdcové lupičů. Byli tu prostí darebové a tuláci – osoby, jichž řemeslem bylo, dostati se k penězům, a jiné, jimž šlo jen o to, aby se najedly. Byli i takoví, o nichž by těžko bylo rozhodnouti, zač jen se mohli dostati sem? A zatím každý měl svou historii, smutnou a těžkou, jako třeštění hlavy po včerejším opojení. O své minulosti rozmlouvali vůbec málo, neradi vypravovali a snažili se patrně nepřemýšleti o minulosti. Znal jsem mezi nimi i vrahy, kteří se nikdy nezamyslili a tak byli veselí, že bylo možno se sázeti, že jim svědomí nečiní nikdy výčitek. Ale byly tu i osoby zasmušilé, skoro vždycky zamlklé. Svůj životopis vůbec zřídka kdo vypravoval a zvědavost nebyla jaksi v modě, nebyla zvykem, nezdála se slušnou Leda že se tu nebo tam dá někdo z dlouhé chvíle do vypravování a druhý chladnokrevně a zasmušile poslouchá. Překvapiti zde nemohl nikdo nikoho. „My jsme lidé grámotní!" říkávali často s jakousi podivnou samolibostí. Napadá mne, jak kdysi jeden lupič, nachmeliv se (v káznici bylo někdy možno se napiti) počal vypravovati, jak zavraždil nožem pětiletého chlapce; jak ho z prva přilákal hračkou, zavedl do jakési prázdné kůlny, a tam jak ho zavraždil. Celá síň, jež se až dosud smála jeho vtipům, dala se do křiku jako jedním hlasem, a zlosyn byl přinucen, aby umlk'. Nedali se trestanci do křiku z ošklivosti před jeho skutkem, nýbrž jen tak, protože nebylo třeba mluviti o tom, protože není obyčejem mluviti o tom.