Hanuman
Svatopluk Čech




Svatopluk Čech

HANUMAN





I


		Vzdychal jsem jak světec pouště
		po vidinách rajské síně,
		zatím rarach pokušitel
		vhopkoval mi do jeskyně,
		po mně drze tančil vzhůru,
		usadil se nad nosem
		jako bůžek na pagodě
		s bajným v ruce lotosem.

		Zamáv čaromocným květem
		a hned tisíc divných knotků,
		okřídlených pitvor, gnomů,
		skřítků, rarášků a šotků
		před mušlí se vyrojilo,
		v nížto mořští koníci
		vezli píseň rozpustilou,
		rolničkami zvonící.

		Nadarmo jsem volal: Vari!
		Jinde huď tu skočnou notu
		na cimbále žertů sistrem
		satirických hran a hrotů.
		Já chci píseň, jejíž struny
		z duše krásou nadšené
		ryzím zlatem poesie
		zvoní hymny vznešené.

		A tvůj úbor fantastický,
		falešné ty cizí cety!
		Řeknou: Tolik vábných květů
		čeká jenom na poety
		v našich luzích, tolik hrdin
		v dějů knize domácí —
		a ten kams až do Indie
		pro šašky se trmácí! —

		Marno všecko: dále chřestí
		rolničkami v bujném skoku,
		hledí na mne vyzývavě,
		posměch v jiskřícím se oku,
		lichým duhojasem křídel
		papírových třepetá,
		jako můra krouží vůkol,
		škemrá: Pusť mne do světa!

		Nuže, leť si! Zasviť klamně
		nalepeným křídlem rajek,
		poetické duše chytře
		vlákej do pralesa bajek
		a pak mrkvičku jim strouhej
		na houpačce liany,
		třeba pohoršilas moudré
		neindické bramany!




II


		Kdesi ve pralesích Hindostanu
		rozvaliny města obrovského
		truchlí v upomínkách slávy zašlé,
		nádhery, jež klesla do hrobu,
		sníce o velebném davu chrámů,
		o hemžení nábožného lidu,
		o palácích, kde se drahokamy
		třpytil prestol pyšných nabobů.

		Nyní trosky pagod, minaretů,
		hrdých radžů rozkotaná sídla
		skrývají se pod vějíře palem,
		pod mohutné koše banánů:
		prales ukryl soucitně tu spoustu
		v těžký rubáš z lupení a květů,
		na líc slávy zahynulé spředl
		v hustý závoj sterou lianu.

		A v té vzdušné přízi úponkové,
		jako mrštná chasa námořnická
		v síti lan, rod opic dovádivých
		provádí své reje závratné;
		báječného opa Hanumana
		(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,
		slavně dobyl výspy obrů, Lanky)
		potomstvo to jesti posvátné.

		Před časy zde opice ty svaté
		chovány jsou v chrámu velkolepém
		něžnou péčí hindů bohulibých
		pod záštitou Durgy bohyně,
		a když chrám i s městem klesl v rumy
		zlobou nepřátel, zde pozůstaly
		nad troskami, bydliteli jsouce
		jedinými v této pustině.

		Sytily se různým sladkým plodem
		lesních obrů, jejich zeleň hustou
		oživoval z jitra do večera
		opičí té obce vřesk a rej;
		pitvorných těl byly; ohon dlouhý
		větví hbitě chápal se jak laso;
		pod náčelkou chlupů rozježených
		téměř lidský měly obličej.

		Žily po způsobu jiných opů,
		ale po zákonu zasvěceném
		vždycky jeden mezi nimi králem
		uznáván byl z času dávného;
		dědila se královská ta hodnost
		utvrzeným posloupnosti řádem
		přímo od božského Hanumana,
		opičího reka slavného.

		Poslední teď Hanuman jim vzrůstal
		pod laskavou péčí jasné matky,
		ctností mnohou všechna srdce opí
		v tuchu příští slávy ztápěje;
		ale Parvati svým hrozným srpem
		srubla list, jenž poupě skvostné stínil,
		a žár sudby nepřátelské sžehl
		všechny hrdé sny a naděje.

		Kdys ve stinném koši sykomory
		královna jej v loktech uspávala,
		něžně odstraňujíc z hebké srsti
		smělce ssající tam vzácnou krev;
		náhle vyšel z bambusové houšti
		netvor lidský v námořnickém šatě,
		neobměkčil kamenné mu srdce
		mateřské té něhy tklivý zjev:

		rozlehl se lesem rachot, výkřik,
		dým se vyvalil a shůry kněžna
		kácela se s listnatého trůnu,
		zastižena smrtným olovem.
		Vrah pak syna z loktů matky mroucí
		vyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,
		do neznámé odvezl jej dálky
		spoutaného mrzkým okovem.




III


		Jaké boly zmítaly tvým nitrem,
		Hanumane ubohý,
		když ti v dálce soumrak zahaloval
		rodné lesní ostrohy,
		když jsi s kormy rozhlížel se v hoři
		po neznámém, nekonečném moři
		pod hvězdami cizí oblohy!

		Ty, kol jehož skrání svity hvězdné
		tkala dávnověká báj,
		jehož chválou zněla svatá Ganga,
		zněl i sněžný Himalaj,
		jemuž Indů lid se zbožně kořil —
		nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil
		pro surovou námořnickou láj.

		Tebe, jenž jsi býval světlou modlou
		bytostí všech sourodných,
		kterýs poznával jen vroucí lásku
		v matky loktech lahodných,
		v jejích pohledech tak plných něhy —
		tebe nutily teď důtek šlehy
		do poklon a kejklů nehodných.

		Takto vzácný zajatec se plavil
		mnohou nocí, mnohým dnem;
		cizokrajných břehů pestré zjevy
		vůkol míjely jak snem,
		až pak v dáli koráb na severu
		v albionské mlhy smutném šeru
		stanul ve přístavu hlomozném.

		Tamo v dýmu námořnické krčmy
		na rohožce z rákosu
		op se choulil smuten – až tu náhle
		větve známých kolosů
		rozpjaly se nad ním přeširoko,
		z tůně šeřivé jak báje oko
		zasvítil mu kalich lotosu.

		Listů obrovitých řásná zeleň
		osvěžila skrání plam,
		větví soumrakem se motýl zaskvěl
		křídlatý jak drahokam,
		svitla listím datle zlatohnědá,
		sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,
		všechno bylo pouhý spánku klam!

		Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:
		dobrodružný jevil tvar
		klobouk dvourohý a chochol zářil
		báječně jak víly dar;
		rudý frak, pln okras filigránských,
		klátil párem šosů dlouhatánských
		kolem fialových šaravar.

		Sedě na kvikavém kolovrátku,
		pánovu jenž tížil plec,
		vypravil se na pouť uměleckou
		do Francouz, Vlach, do Němec,
		od rév jihu k jedlím na severu
		půl Evropy proputoval věru
		opičí ten kníže bezzemec.

		Vítán dětí jásotem a smíchem,
		musel jeviti svůj um
		v ruchu měst i před vesnickou krčmou,
		bavit obecenstva tlum,
		uklánět se dvorně, klobouk snímat,
		v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,
		chodit po hlavě a píti rum.

		Obvázav si zručně kolem šíje
		bílé cípy ubrousku,
		krmě krájel, pěkně na vidličku
		sbíral kousek po kousku,
		sklepníku frank podal velkodušně,
		posléz párátka též užil slušně,
		víno čistě setřev s licousků.

		Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;
		někdy umělci též vhod
		z ručky štědré zapadl tam sladký
		sadu severního plod,
		spával v loktech svého velitele —
		zdálo se, že pustil z mysli cele
		dálný prales a svůj božský rod.

		Ale posléz omrzela plavce
		kočovnická světem pouť,
		zatoužil zas navinovat lana,
		širým oceánem plout,
		a tak jednou vstoupil ve přístavě
		na koráb, jenž uchystal se právě
		plachty k cestě dálné rozepnout. —

		Impresario kýs geniální
		záměrem byl velkým jat
		jako Alexandr umělecký
		dobýt Himalaje pat,
		musám žíznivým v panenské půdě
		pod Indem a Gangou, na Nerbudě
		nový živný pramen vytepat.

		A hned sbíhaly se mimů davy
		z východu a západu,
		sletěly se balleriny. Divy
		chtivé slávy, pokladů,
		dobýt piruetou, ariemi
		Golkondu tam s diamanty všemi,
		všechny skvosty Allahabadu.

		Snily zlatovlasé primadony,
		jak jim sprchne do klínů
		zlatý déšť a liják almandinů,
		safírů a rubínů,
		a sbor baletní tam čekal milce
		pod turbany z perel, chystal štilce
		pro velebné nosy bramínů.

		Stěží koráb, archa umělecká,
		stačil pojmout do svých cel
		vše, co svět, jenž z prken buduje se,
		k Indu přeplaviti chtěl:
		ohromnou tu spoustu různé zdoby,
		beden, krabic, skřínek, garderoby,
		vaty, vlásenek a líčidel.

		Zpěvem hlaholíc loď Argonautů
		hrdě brázdí mořský luh.
		Na ní lodníkem pán Hanumanův
		a s ním op dlí, věrný druh;
		ó jak svitlo Hanumanu oko,
		když kol něho volně, přeširoko
		rozepjal se oceánu kruh!

		Jaké city srdcem jeho vlály,
		an skrz lan a ráhen mříž
		nocí teplou opět v záři skvostné
		uvítal ho jihu kříž,
		když loď, na obzoru zamodralém
		zas mu jevíc sličné sbory palem,
		k otčině ho nesla blíž a blíž!

		A čím blíže k ní, op častěj v dumy
		jakés vážné poklesá.
		Jednou vyskočil – zrak postih v dáli
		rodného zjev pralesa – —
		než tu náhlá bouře vzteklou rukou
		rozvířila hudbou hromozvukou
		moře hlubinu i nebesa.

		Hoj, tu na korábu přenešťastném
		davy pěvců, aktérů
		tragedii svedly srdcelomnou,
		hrůzně krásnou operu,
		k nížto v tympany a tuby řvoucí
		bouře hudla průvod dušervoucí,
		o němž nesnilo se Wagneru.

		Hanuman z té vřavy vyšplhal se
		na stožár – vtom blesku žeh —
		hromu rachot – vrchol stěžně klesl
		v rozkypělé vlny šleh
		a s opičkou pak, jež se na něm pevně
		držela, hloub oceánu hněvně
		vyplila jej na indický břeh.




IV


		Ó pralese, ty spousto nádherná
		krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,
		ty pokladnice tvarů nezměrná
		i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,
		jak půvabně jsi rázem procitla
		dne polibkem! Jak hrdá temena
		tvých velikánů pod ním zasvitla,
		vrcholků valných zeleň plamenná,
		vln smaragdových bleskotavé moře!
		Leč korunami knížat pralesa
		i v nižší oblasti den poklesá,
		kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,
		však spodní houšti sám jsa mocný štít,
		své listy svěží, veliké a malé
		v bohatství forem skládá neskonalé.
		Tu báječné je nakupení zřít
		vějířů ohromných a chocholů,
		jež s palmových se šíří vrcholů
		a složeny jsou skvostně, divukrásně
		z čepelů zelených a jemné třásně.
		V tom listů mnohotvárném zpeření
		noc potýká se hravě s denním svitem
		v odstínu sterém, vábně rozmanitém,
		až dolej hustší, hustší šeření
		přechází zvolna v soumrak pověčný,
		kam do úžasné směsi bylin všakých,
		v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých
		den nikdy nesklání zrak všetečný.
		Než ve výši svit budí na sta duh
		a pablesků. Tam rozepjatý v kruh
		terč lupenů, jichž konce zohýbané
		jak zdobné třepení jej vroubí kol,
		uprostřed šera osaměle plane
		jak zlatý velmogula parasol.
		Zde liana, jež visí girlandami
		se sykomory, v zápleti svých spon
		hrá zvonců sličných barvitými plamy,
		že řek bys: rubín, safír, chalcedon
		to svítí s nádherného bandalíru —
		den rozmetal zde skvostů plnou míru.

		A pralesem teď táhne svěží dech,
		jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,
		sto vůní nese, v listech šeptá všech,
		ruch žití mnohotvárný kolkol budí.
		Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví
		a rozkyvuje purpur třepetavý
		svých křídel, čechrá smaragdový bok.
		Páv divoký se míhá v přeletu
		jak zářný oblak z duhobarvých ok.
		Tam kolébá se motýl na květu
		jak oheň křídlatý. Výš opice
		sen střásají, ve větví, úpon směsi
		jak šotků roj hluk pustý tropíce:
		níž střemhlav letí, za ohon se věsí,
		po kmenech spouštějí se jako blesk
		a houpají se směle na lianách
		v pitvorných obratech. A na všech stranách
		zní shora, zdola jejich šum a vřesk.

		Dnes opic roje bouří divná zvěst:
		že vládce živ, že v jejich středu jest,
		že navrátil se náhle z dálných stran
		ve kroji divném božský Hanuman,
		jejž dávno oplakaly – obec sirá —
		že k jeho rozkazu ve valný sněm
		teď odevšad se národ opů sbírá.
		Jak rarášků by lesem bouřil tem,
		vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých
		své sněmoviště mají z časů starých.

		Ve středu města – spousty trosek nyní —
		jež prales větevnatým krovem stíní,
		zřít rozvětralou sivou pagodu,
		jež nesčíslné bůžků podoby
		a zvířat, vížek jeví v obvodu —
		mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —
		a shora čtverým sloním nad chobotem
		báň malou nese s lupenitým hrotem.

		Na této baňce jako na prestolu
		již sedí Hanuman a kolem něho
		na soškách, vížkách po pagodě dolů
		tlum předních opic rodu vznešeného.
		Již také vůkol odevšad se rojí
		sbor sněmovníků ze ssutin a stromů …
		Les větve mocné nad pagodou pojí
		jak šerou klenbu ohromného dómu;
		než kopule ta zdá se žíti celá
		úžasným rejem drobných satanů:
		ve mračna opic bouřně rozechvělá
		zdá měniti se listí banánů,
		chleboňů, mangiv, banyan a palem,
		zdá živým ovocem se plnit valem
		a všechny větve dokola se chvějí
		pitvorným hemžením těl chlupatých
		a sterými se šklebí obličeji.
		I po lianách svislých, rozpjatých
		se kupí hustě, od lesního stropu
		v dol houpají se těžké hrozny opů.

		Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,
		ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm
		les rozvířil, svůj projevuje ples
		nad krále ztraceného návratem!
		A král tam klidně seděl na pagodě.
		Skrz otevřenou nad ním lesní báň
		proud světla mihotavý padal naň,
		kol těla skvoucí glorii mu plodě,
		v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:
		frak šarlatový s hojnou třásní zlatou
		a spodky fialové za oděv
		sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou
		kryl divotvárný klobouk veliký,
		podobný onomu ve tvaru, slohu,
		jejž nosil slavený syn Korsiky;
		leč zlatý střapec v každém visel rohu
		a nad ním chochol mohutný se skvěl
		ze zlatých drátků, pestrých per a skel.
		Ten oblek věru důstojným byl bohů!

		Sněm opů na vše s úžasem se díval
		a mnohý vydával křik obdivu,
		ač také leckterý op hloupý skrýval
		smích nad fračiskem v lian pletivu.
		Až posléz zahřímalo se všech stran:
		«Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!»
		Tu vládce opů klobouk skvostný sňal
		a řečí plamennou sněm započal:

		«Buď Višnu veleben, měj vroucí dík
		i svatý praděd můj! Přímluvným slovem
		on jistě, kdysi Ramy pomocník,
		jej pohnul tam ve stanu oblakovém,
		by unésti mne dal přes valné moře
		tam, poznání kde zasvitla mi zoře.
		Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá
		a rozevřena leží přede mnou
		osudů opičích a lidských kniha —
		čtu každou její známku tajemnou.

		Op, všeho tvorstva vrch a diadém,
		z ruk božích vyšel nadán v plné míře
		vloh duševních a hmotných pokladem.
		I množil se, svá sídla zemí šíře.
		Leč jedna část té velké rodiny
		v původním stavu ztrnula, byt majíc
		na větvích stromů, jejich plodiny
		– dar přírody – bez práce pojídajíc,
		své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,
		že mnohé zakrněly, zašly zcela,
		a víc a více s tupých zvířat stádem
		se sbližujíc, jež za soudruhy měla.
		Část druhá naopak vždy výš a výš
		své dary rozvíjela čilou snahou,
		zem poddávala sobě, tvorů říš,
		vždy pokroku se ubírajíc drahou;
		po valné, nespočetné řadě věků
		tak povznesla svůj um, tak vyspěla
		ve brusu zevnějším a žití vděku,
		od lesních bratrů svých tak docela
		se odlišila, že jen stěží bys
		teď uvěřil ve stejný původ obou,
		by nevěstil jej tváře, těla rys.
		Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou
		vznět líčit můj, když pomním na Evropu,
		vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!
		Ta líčit města, plná třpytných skladů,
		ty karosy, ten vyfintěný dav,
		tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,
		ten vybroušený společenský mrav.
		Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:
		my proti nim jsme míň než barbaři.
		Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,
		jen jídlo známe, šplh a přemety,
		nám nesvitl ni paprsk osvěty,
		nás hudba nešlechtí ni poesie,
		a sotva jménem divadlo nám známo
		a politika, salony – ó Bramo!

		Ký div, že opic pokročilých, lidí
		(neb již i za to jméno «op» se stydí),
		rod osvícený pohlíží tak spatra
		na pralesního surového bratra.
		Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.
		Nedávno teprv slavný člověk jeden
		to bratrství doznal, velkým srdcem veden —
		a jaká bouře proti němu hřměla!
		Však líp než on já chci jim dokázat
		náš stejný rod, že pouhou vůlí snadně
		ten zapřený a povržený brat
		k nim povznésti se může, ne-li nad ně.

		Když tamo prvně, v duši stud a lítost,
		jsem s lidským porovnal náš bídný los,
		tu náhle čelem zajiskřilo cos
		a mžikem prohřálo mou celou bytost:
		to jiskra byla velké ideje,
		jež rostla dechem blahé naděje
		a přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,
		k níž pohled nadšený se obrací:
		bych z potupy své plémě zanedbané
		vznes osvětou a civilisací,
		bych prsť, jež předků mnohověkou nedbou
		nechána ladem, zplodil ducha setbou
		a učinil svůj národ činem slavným
		kulturních plemen druhem rovnoprávným.

		Dnes ještě ruka má se díla chopí.
		Než přistoupím k duševní sféře vyšší,
		tré vyhladím, co zevnější zjev opí
		od člověckého nejnápadněj liší.
		Věc první dotýká se ohonu,
		jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;
		než srubnem’ zbytečnou tu příponu
		a nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma.
		Pak nohu, která zneužitím dlouhým
		se stala ruky pomocníkem pouhým
		a místo řádné chůze bídně tápe
		neb větví palcem všetečným se chápe,
		vrátíme k původnímu určení
		a řádná obuv, spínajíc ji pevně,
		tvar její záhy vhodně promění.
		A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevně
		o věci té – ve valném shromáždění —
		jíž neslušno se dotknout beze rdění —
		Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,
		že bez ruměnce, národe můj drahý,
		as vyslechneš, co nahlas vyslovit
		se zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.
		Ne – neukazuj větší pro potupu
		na hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů —
		ten halí jen – Však řeč mi vázne studem.
		Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,
		že do sukně a kalhot, do kabátce
		po lidsku nadál oblékat se budem.
		Tak předem zjednáme si lidský vzhled
		a dál pak chutě bude stoupat nám
		po stupních mravu, umění a věd
		ve člověčenství jasný velechrám!»

		Král odmlčel se; vůkol opic mračna
		též visí bez ruchu. Jak meteory
		ty velké myšlenky jich slní zory,
		ta perspektiva skvělá, nedozračná.
		Po chvíli teprve ty mraky těl
		ruch udivení bouřně rozechvěl:
		sto šermujících ruk tu vzduchem lítá
		a vrtí se a kývá sterá leb,
		sto postav sebou hází, škube, zmítá,
		na tváři sterý posuněk a škleb.
		Než co jich tamo vykládá své umy,
		jen pustý slyšet šum – hlas všichni tlumí —
		a rozpačitě slavný řečník mnohý
		se škrábe za ušima palcem nohy.

		Až starý jeden opičák – zjev chmurný
		se stříbrem vážných šedin v řídké srsti,
		ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný —
		plod mangovníku drže v jedné hrsti,
		se sivým vousem levicí si hraje
		a třetí rukou lehce objímaje
		úponku vzdušnou tropického svlačce,
		v němž volně seděl jako na houpačce,
		teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhl
		a takto po řečnickém lauru sáhl:

		Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!
		Ne lidé nad námi, než nad člověkem
		my stojíme, jak předci naši stáli.
		Hle, jasný důkaz v ději starověkém:
		když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,
		milostnou Situ olbřím Ravanas
		kdys unesl na Lanku, tu nehledal
		u lidí pomoci, než volal nás,
		na Hanumana spoleh, na Sugrivu.
		A co ta slavná opí knížata
		pak vykonala udatnosti divů,
		jak Hanumanem obru odňata
		choť Ramova, jak mostu oblouk smělý
		přes moře na Singhalu vystavěly
		pak ruce opičí – to v dějin desky
		je slavně psáno nesmrtnými lesky.

		A přednost naši uznal člověk sám:
		že Indu rod náš polobožským, věstí
		od Himalaje k moři mnohý chrám,
		kde sbory opic nábožně se pěstí.
		Jen žijme dál, jak žili předci naši.
		Plod mangivy – co sladší širým světem?
		A život zde, na větvích s vonným květem
		ve stinném pralese – co můž být krasší?
		Jen hloupostí jsou věda, osvěta
		i vzdělanost i blouznění ta všecka —
		víc pro mne ceny má ta mangy pecka.
		Já vyhléd také trochu do světa,
		až v Madrasu jsem byl i v Bombaji
		a zřel jsem život evropských těch bloudů,
		jak naškrobeně kruhem sedají,
		podobni loutkám tragantových oudů,
		a váží úzkostlivě každé hnutí
		i posuněk, jak fráze jalové
		vždy přežvykují, do poklon se nutí —
		dík pokorný za žití takové!
		By bláhovci ti měli rozum větší,
		k nám prchali by v náruč svobody
		z těch samovolných pout a marných péčí
		na čistá ňadra matky přírody.

		Ba, k čemu nám ty floutky napodobit —
		spíš oni k nám se mají přizpůsobit!
		My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,




Конец ознакомительного фрагмента.


Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию (https://www.litres.ru/svatopluk-ech/hanuman-20833846/) на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.


